Moc dobře si pamatuju jednu chvíli v mém životě. Seděla jsem s mamkou u stolu a naříkala na život. Mamka mi odvětila: ,,Co blbneš? Podívej na ten chleba. Vesmír Tě miluje!" V chlebu byla díra ve tvaru srdce. Od té doby srdce potkávám všude. A láska číhá ve všem. Když jsem objevila svoje tajné místečko plné přírody uprostřed města... Jen tak na procházce... Při cestě z tréninku mezi listy akátu... Nebo jen tak před sebou na štěrkové cestě. Přijde mi, že se mnou vesmír komunikuje. A posílá znamení. Někdy zkomplikuje odjezd do Alp koronou, požárem a nemocnou kyčlí, někdy uklidní. Jako třeba když se věci neuvěřitelně komplikují, já hledám řešení situace a místo toho najdu čtyřlístek a od kamarádky dostanu k narozeninám kapsičku s nápisem ,,Vesmír to zařídí". A vždycky všechno se vším souvisí. Kdyby mi na první bronťárně nechyběly vložky, asi se s jednou blízkou kamarádkou skamarádím o dost později. (Jo, a víte, proč jsem na tu bronťárnu jela? Abych našla lidi, ke kterým patřím.) ...