(Po)horalka

Možná, že vzhledem k nadpisu by se vám mohlo zdát, že tento článek bude vědecký. Musím vás ale zklamat, nebude. Já a věda totiž fakt nejdeme dohromady. K tomuto tématu mě inspirovalo nynější ochlazení a těch pár bouřek. O bouřce můžeme mluvit jak s jejím původním významem, tak s tím metonymickým (teď doufám, že jsem zase nepopletla metaforu a metonymii). Zkusíme se podívat na ten druhý. Při ,,normální" bouřce - fyzikálním jevu - se uvolňuje množství energie. Zjednodušeně proto, že to v atmosféře bylo napěchované. Myslím, že stejně ta bouřka začíná i v nás. Taktéž vybuchneme, když už máme všeho tak akorát dost. Je to však dobře, nebo špatně? Řekla bych, že tak trochu obojí. V přírodě je bouřka proto, aby se udržovala rovnováha (teď doufám, že to tu nečte žádný fyzik). Myslím, že tak podobně to bude i v nás. Komu totiž čas od času neprasknou nervy? Každý se někdy ocitne v situaci, kdy už má dost. Chce tu nespravedlnost, že se mu všechno kazí vykřičet do světa, protože to přece není ...

Mým novým životním cílem je mít co nejméně věcí. Přijde mi to rozumné a smysluplné. Myslím si také, že čím máme méně věcí, tím spíš si život užíváme. Nechci tvrdit, že člověk s kupou majetku si život neužije, ale pro mě je minimum věcí spojeno se štěstím. Avšak přesto, že zastávám názor vlastnit hlavně to praktické, občas udělám výjimku. Zjistila jsem totiž, že člověk nemůže mít jen věci, které jsou ,,užitečné". I pomocí věcí si uchováváme vzpomínky a sice doma nechci mít hromadu těchto ,,starožitností", ale proč si pár takových věcí nenechat? Podobné je to s věcmi, které sice nutně nepotřebujeme k životu, ale usnadňují, nebo dokonce umožňují nám dělat činnosti, které máme rádi. Kdybychom doma měli jen to praktické, nemohli bychom se také těmi blbostmi čas od času prohrabat, že? A tak si myslím: ,,K přežití toho nepotřebujeme moc, ale myslím, že bez pár věcí pro radost by náš život neměl cenu." A na závěr pro zájemce přikládám fotku mojí hotové sukýnky, o které jsem psal...

Myslela jsem si, že vás tohoto článku ušetřím, ale asi ne:). Ani po týdnu totiž nemůžu zapomenout na jeden úžasný zážitek. Před týdnem jsem byla jezdit a moc jsem si to užila. Proč? Pro s poustu lidí už je cval v lehkém sedu běžnou rutinou, pro mě ne. Já jsem před týdnem cválala v lehkém sedu poprvé. Vždycky, když něco děláme poprvé, je to pro nás nové a svým způsobem neobyčejné. Já si tento zážitek ale pamatuji kvůli tomu pocitu. Cítila jsem se totiž úplně svobodná, šťastná a jako kdybych mohla dokázat všechno na světě. Nedá se to vysvětlit, úplně jsem zářila. Četla jsem, že aby si člověk lépe uvědomil, co ho dělá šťastným a tedy, co má v životě dělat, měl by si vypsat 10 momentů v životě, kdy byl opravdu šťastný. Myslím, že tento moment bych tam napsala. Proč vlastně nemůžeme být takhle šťastní pořád? Svůj názor mi napiště do komentářů! Fufu zprostředkovatel obrázku: google

Všimli jste si někdy, kolik je v ,,obchoďácích" oblečení? A stalo se V ám, že jste si ani tak nemohli vybrat nic na sebe? Tak to jste můj člověk. Poslední dobou si začínám uvědomovat, jaký mám problém s výběrem oblečení. A to hned z několika důvodů. Někdo oblečení bere jako nutnou součást života a je mu jedno, co si vezme na sebe. Někdo je naopak módní nadšenec. Já jsem něco mezi. Chci nosit oblečení, které se mi líbí. A právě tady začíná můj problém. Mně se totiž nelíbí oblečení, které se nosí teď. Minimálně většina. Mám ráda svěží barvy a v konfekci jsou většinou tmavé a mdlé. Všude to vypadá stejně. Vejdete dovnitř, rozhlédnete se a co vidíte? Já teda tmavo. Také mám ráda střihy, které padnou a opravdu nesnáším to volné oblečení. Vždyť všechna trika jsou stejně široká! Když už náhodou v této změti zvláštního a beztvarého oblečení něco najdu, vydrží mi to pár měsíců. Po pár vypráních je to hromada žmolků a posunutých švů. Například: před měsícem jsem si koupila tři sportovní pod...

Myslím, že nám v životě chybí spontánnost a vše je příliš strojené. Kdo ví, možná se jen stydíme dělat něco jinak, a tak radši žijeme učebnicový život. Všechno nalinkované, podle pravidel. Myslím, že je škoda, neustále si něco plánovat, nemít místo na nečekané věci. Mrzí mě, že když jdu po ulici, všichni se mračí. A když se na ně usměju já, divně na mě zírají. Co je divného na tom, dát na sobě znát, že mám radost? Že se mi dneska daří a chci svým úsměvem podpořit i jiné? Svědčí o tom i jeden příspěvek na Instagramu. Ať už je pravdivý, nebo ne, stojí za zamyšlení. Mrzí mě, že se lidi tolik stydí před druhými. Proč třeba někdo netancuje po ulici, neskáče radostí? Proč, když by tolik chtěl? Odpověď je jednoduchá: ,,bojíme se, co by si o nás pomysleli ostatní. ,,Nesluší se to", protože to nezapadá do pravidel dnešní společnosti ,,vypadat dokonale". Mohl by totiž seriózně vypadat někdo, kdo se na veřejnosti řehtá jako blázen, poskakuje radostí a zpívá si? Nemohl." A jelikož m...

Obklopuje nás spousta rozptylujících předmětů. Televize je jedním z nich. Jak je možné, že jsme se natolik nechali unést příběhy jiných? Uklidňuje nás to? Zapomínáme na naše problémy? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Najdeme spoustu žroutů času a ,,ovlivňovačů" myšlenek. Všichni pořád na něco koukáme. Do mobilu, počítače nebo na televizi. Možná si ani neuvědomujeme, kolik bychom toho mohli stihnout, kdyby tomu tak nebylo. Kupříkladu bychom místo pasivního ,,čumění" mohli odbourat pár těch úkolů. A nebo bychom si mohli plnit sny . Myslím, že nejsem jediná, která když se na něco dívá, zapomene na svoje problémy. Představuju si, že jsem hlavní hrdinkou filmu a jsem tak strašně dokonalá, sexy a přesně vím, co chci. Zdolávám překážky bez nejmenšího problému a všichni po mně touží. Po skončení filmu mi zůstává pocit euforie a fakt místo sebe vidím tu dokonalou postavu. Pak ale přijde tvrdé probuzení a já zjistím, že to tak není. Že nejsem ,,tak hustá" . A já se ptám: ,,stojí n...

Líčení je poměrně aktuální téma. V dnešní době se líčí snad každá žena. Proč se však (ne)líčit? Řeknu vám to rovnou. Já se nelíčím. A mám pro to hned několik důvodů: 1) NEUMÍM TO - to ještě není ten největší problém. Časem se to určitě dá naučit. 2) NECÍTÍM SE V TOM - párkrát mě kamarádka nalíčila a párkrát jsem se trochu namalovala sama. A je fakt, že na koncert se to hodí a vypadá to skvěle, ale já se nalíčená necítím jako já. Připadám si divně zamaskovaná, jako bych se snažila skrýt před světem. A pomalu pod tím nánosem ani nemůžu dýchat. (Vsadím se, že má kůže taky nemůže dýchat .) 3) NEMYSLÍM SI, ŽE TO POTŘEBUJU - je mi patnáct a nestydím se za to, jak vypadám. Cítím se dobře (i) nenalíčená. 4) PROČ? - ,,proč bych se měla líčit?" Kvůli tomu, že to dělají všichni? Ž e nejsem dost hezká? Nebo PROČ? Když se namaluju, namaluju si vlastně na svůj obličej, obličej jiný. Nebudeme si nic namlouvat, je to tak. Trochu doupravit obočí, zvětšit rty... A už to nejsem já. Někomu se to lí...

Jezdím na koni. Ne nijak dlouho. Nejsem v tom moc zkušená, nemám na to talent, ani mi to moc nejde. Jedno je mi ale jasné. Jezdectví se stalo snobským sportem. Jistě, existují světlé výjimky, ale myslím, že obecně se stali koně prostředkem k vydělávání. Možností, jak se před někým předvést. Setkávám se se spoustou lidí, kteří mají koně, ale přitom ani neumí dobře jezdit. Určitě je skvělé mít vlastního koně. Člověk s ním může navázat jedinečný kontakt apod. Pochybuji ale o tom, že jedenáctiletá holčička je schopna se o vlastního koně postarat. Zabránit vytvoření zlozvyků. Protože u koní nejde jen o ježdění. Stejně jako pořizování neskutečného množství jezdeckého vybavení. A to jak pro koně, tak pro jezdce. K čemu jsou mi tři tušírky stejné délky a s jediným rozdílem - barvou? Je to smutné. Neskutečné množství deček, čabrak, rajtek... Proč ? Proč lidé takhle nesmyslně plýtvají penězi? Co takhle tomu koni místo další úžasně vyšívané dečky koupit třeba kvalitnější krmení? Zařídit mu prosto...

Obecně jsou všechny nemoci pokládány za špatné. Pokládám tedy za nutné minulý článek tímto článkem doplnit. Chci říct, že ačkoli se může zdát, že pro mě OCD bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat, já jsem za to vděčná a myslím, že zrovna tato zkušenost mě nejvíc posunula. A co jsou tedy ty tři věci? Co mě OCD naučilo? 1. Tato nemoc mě naučila překonávat strach . A když se člověk přestane bát všelicos zkusit, jeho život je bohatší. 2. Znát své meze . Nemůžu se donekonečna starat o to, jak je ostatním. Co pro ně můžu udělat. Strašně ráda pomáhám, ale všechno musí mít své meze. Jakmile se moc ponoříme do toho dělat za ostatní jejich úkoly, máme toho moc. 3. Vážit si sama sebe . Překonat OCD mě stálo hodně práce a sil, ale vzhledem k tomu, že se mi to podařilo (a daří), tak si vlastně můžu říct: ,, jsem dobrá" . A jakmile si člověk začne věřit, najednou se mu začne i dařit. A můžu říct, že ten pocit, když si splníte sen, je úžasný. A stojí za to. Co vy? Plníte si sny? Věříte si? Napišt...

Je to přesně o tom citátu. OCD, neboli obsedantně-kompulzivní porucha, která postihuje 2-3 % veškeré populace. A postihla i mě. Co to je? Jaké to je mít tuto nemoc? Dá se vyléčit? Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je porucha chování, možná spíš myšlení. Člověka, který tuto poruchu má, trápí nepříjemné myšlenky a hlavně strach. Aby tyto myšlenky zahnal, vykonává určitá opatření a neustále se ujišťuje, zda je vše v pořádku. Takový typický příklad:,, Každé ráno, když vstávám, musím šlápnout na zem nejprve levou, potom pravou nohou, jinak se něco stane." Tuto poruchu má do určité míry každý, jsou však lidé, u nichž se rozroste do nežádoucích rozměrů. Jak to bylo u mě? Začalo to v 11 letech. Zrovna jsem začala hrát na flétnu. A pekelně mi na tom záleželo. Flétna se pro mě stála vším. A najednou jsem začala mít strach, že ji ztratím. A to pro mě bylo hrozné pomyšlení. A tak jsem začala vymýšlet až neskutečné scénáře, co všechno by se jí mohlo stát. Věděla jsem, že to není možné. Že n...

Potkávám teď spoustu lidí, kteří si pořád na něco stěžují. Na počasí, nemoci, neštěstí, nepřízeň osudu, kamarády a mnoho dalšího. Ono, když se chce, najde se toho mnoho. Ale proč to tak je? Co se s tím dá dělat? Myslím, že bychom se nad tím určitě měli zamyslet, protože nevím jak vy, ale já taková být nechci. Otázka číslo jedna. PROČ? Proč si lidé neváží toho, co mají? Vždyť to přece není samozřejmost. Myslím, že problém začíná v tom, že máme spoustu zbytečných věcí. Utápíme se v tisícech přebytečného majetku. Strašně lpíme na všem materiálním. No, nebylo by to krásné, vlastnit jen pár vybraných věcí? Myslím, že bychom byli svobodnější. Nicméně, jasně, že si kupříkladu malé holčičky neváží panenek, když jich mají třeba 20. V dnešní době, kdy světu vládnou peníze a můžeme si všechno koupit, nevážíme si už ani dobrých skutků. Když za nás všechno udělají stroje, nevážíme si práce. Myslím, že by se to změnilo, kdybychom víc vnímali přírodu kolem nás. To, co nám chce říct. A pak ji poslouch...