(Po)horalka

Docela dlouho jsem přemýšlela, co na toto téma napsat, ale pak mě to ,,trklo". Vždyť tohle přece znám! Připomíná mi to můj (snad už jen) dřívější duševní stav. Dobře, moc dobře znám ten pocit, kdy je člověk sám. Tak strašně sám, že se nemá komu svěřit, s kým poradit, koho poslechnout... V hlavě se mi motalo tisíc myšlenek, které jsem nevěděla, kam zařadit. Milion otázek, na které jsem nevěděla odpověď. Bojovala jsem sama se sebou, abych se dokázala alespoň pousmát. Nechtěla jsem se vzdát, nechtěla jsem prohrát, ale už jsem nemohla. Moc dobře si pamatuji, jak jsem celé noci brečívala, a nikdo si toho nevšímal... Nikdo neslyšel mé tiché volání o pomoc. Moji tichou prosbu. Byla jsem sama... Odehrávala se ve mně taková tichá bouřka. Opravdu, od té doby, co jsem takhle brečela naposledy, žádná nebyla, což je divné. Neříkám, že bych kvůli tomu znova chtěla brečet, ale je fakt, že u bouřky ze mě šly všecky psychické problémy dobře ven. Také si moc dobře pamatuji na tu chvíli, co změnila ...

Svět práce. Strašná nuda. Minulý čtvrtek nám učitelka cosi povídala. Vlastně vůbec nevím co, protože jsem ji absolutně nevnímala. Přemýšlela jsem nad tím, kolik toho o ní já nevím, a kolik toho ona neví o mně. Přemýšlela jsem, jestli je to dobře, nebo ne. Ale myslím, že je to zařízeno celkem dobře. No považte. Představte si, že byste o nějakém člověku věděli vše, a on naopak vše o vás. No to by byla hrůza... Taky jsem přemýšlela nad tím, jak se k některým lidem chováme. Kolikrát jsme k nim hrozně skeptičtí, ale oni si třeba prožili něco těžkého. Je možné, že kdybychom toho o sobě navzájem věděli víc, mohli bychom jeden druhého inspirovat... No, kdoví. Ještěže o tom nemusím rozhodovat já:-). Vždyť to je vlastně paráda:-D. Mít takový bezstarostný život. Ha. No, já už radši mlčím. Dobrou noc!

Tak, kde začít? No, vzpomněla jsem si na jeden příběh: Jednou jeden pán navštívil Indii. Prý tam byla strašná spousta žebráků a tak se se svými kamarády dohodl, že každý den jednomu pomůžou. Jednou pomohli dětem. Zrovna procházeli kolem nějakého obchůdku, když tam viděli pár dětí. Parta kamarádů se jich zeptala, co by chtěli. Děti odpověděly, že ten černý nápoj. Ten pán nám (třídě) ukazoval fotky, jak si ty děti před nimi klekli na kolena, když jim koupili kofolu (černý nápoj). Byly strašně vděčné, že alespoň jednou za život můžou ochutnat tento nápoj. Pak dodal: ,,Ty děti nic nemají, a přesto se usmívají." a ukázal nám krásnou fotku dvou malých slečen, které ač byly prostě oblečeny, zářily štěstím. zprostředkovatel obrázku: bing

Jedno z mých malých já na mě volá: ,,Haló, poslouchej mě!" Já ho však nevnímám. Neslyším, že něco chce, nebo možná nechci. Kdo ví? Jdu dál. Potemnělou ulicí, trochu vlhkou a zapáchající. Já to však nevnímám. Přemýšlím o škole. Co že jsme tam dnes dělali? Nemůžu se dobrat odpovědi. Pořád mě něco ruší. Jsem čím dál nervóznější. Čím dál hlasitěji na mě něco, možná někdo, volá. Neposlouchám, chci přemýšlet. Nejde to. Pomalu se blížím k silnici. Jede velký náklaďák. Já ho ale nevidím. Vidím jen své myšlenky. ,,Vkročuji" do silnice... Vtom se zastavím. Slyším zvuk. Něco ve mně volá: ,,Zastav! No tak, stůj! Stůj!" Rozhlédnu se. Vidím náklaďák a pochopím. To NĚCO ve mně mi zachránilo život. Zprostředkovatel obrázku: google.cz

Ve škole jsme nedávno měli přednášku na téma Drogy a návykové látky . Na první dojem velice nezajímavé. Tato přednáška ale nebyla jako ostatní. Neříkala jen to, že je to nebezpečné fyzicky, že je to návykové atd. Upozorňovala na psychické následky. Přišel nám přednášet pán, který drogy sám bral. To teď ale není důležité... Z přednášky mi v hlavě utkvěla jedna věc. Ten pán se mě zeptal: ,,Souhlasíš s tím, že každý člověk může být inspirací pro druhé? Víš, že můžeš někoho inspirovat?" Já nevěděla, co mám odpovědět, a tak pán dodal: ,,Tak já ti to teď říkám. Můžeš být inspirací pro druhé. Vy všichni jí můžete být." A já myslím, že s tím souhlasím. Na světě je spousta lidí, kteří něco dokázali, něčím těžkým si prošli, dokázali se změnit. Myslím, že takoví lidé tou inspirací opravdu JSOU. zprostředkovatel obrázku: bing

Včera před spaním jsem někde četla, že novoroční sny se plní. V mém případě by to asi nebyla až taková stranda. Ve spánku jsem se ocitla na horách. Ještě s jednou spolužačkou, říkejme jí třeba Radka. No, tak nějak jsme se ocitly na nějaké nezáživné přednášce, teda pro mě nezáživné. Ona se výborně bavila. Pak jsem se nějakým nedopatřením ocitla na Mount Everest a chystala se ji sjet. Vtom mě ale zarazil nějaký dědek (náznakem byl podobný tomu na obrázku). Oči měl převázané mašlí, na hlavě měl naražený takový ten typický dědečkovský čepko-klobouk. V ruce měl hůl a šíleně se hrbil. A z pusy mu čouhaly hlodáky. Já se otřepala, v tom on začal: ,,Kdybych chtěl, můžu se na tebe podívat a říct nějaké slovo, a tobě by to utrhlo hlavu a stříkala by z tebe krev." To už jsem se opravdu bála. On ale ještě neskončil: ,,Ale protože jsem hodný, dám ti milost." Já jen vyděšeně poděkovala a svištěla si to dolů. (Ani nevím, jestli jsem si nenatloukla.) Asi za půl roku jsem šla na bazén, a v tom...