(Po)horalka

Moc dobře si pamatuju jednu chvíli v mém životě. Seděla jsem s mamkou u stolu a naříkala na život. Mamka mi odvětila: ,,Co blbneš? Podívej na ten chleba. Vesmír Tě miluje!" V chlebu byla díra ve tvaru srdce. Od té doby srdce potkávám všude. A láska číhá ve všem. Když jsem objevila svoje tajné místečko plné přírody uprostřed města... Jen tak na procházce... Při cestě z tréninku mezi listy akátu... Nebo jen tak před sebou na štěrkové cestě. Přijde mi, že se mnou vesmír komunikuje. A posílá znamení. Někdy zkomplikuje odjezd do Alp koronou, požárem a nemocnou kyčlí, někdy uklidní. Jako třeba když se věci neuvěřitelně komplikují, já hledám řešení situace a místo toho najdu čtyřlístek a od kamarádky dostanu k narozeninám kapsičku s nápisem ,,Vesmír to zařídí". A vždycky všechno se vším souvisí. Kdyby mi na první bronťárně nechyběly vložky, asi se s jednou blízkou kamarádkou skamarádím o dost později. (Jo, a víte, proč jsem na tu bronťárnu jela? Abych našla lidi, ke kterým patřím.) ...

Za ty tři roky, co jezdím na koni, vlastně neustále přemýšlím, jak to udělat, aby kůň jel, kam chci já. Kdo už jste někdy na koni seděl, jistě víte, že kůň má svou hlavu. A pokud je to školní kůň, na kterém se učí jezdit velké množství lidí, už zná všechny triky, jak vás, přes veškerou vaši snahu mu odporovat, dostat tam, kam chce on - třeba zrovna na trávu. A tak jsem objevila knížku Cesta k jemnosti od Marka Rashida. Už po první stránce jsem z toho byla na větvi. Zapadlo to do sebe se vším, co mi kdy říkala trenérka. Jemnost je dle autora něco, co musí vycházet zevnitř člověka. Z jeho přístupu. Musíte na všechno jít laskavě. Co kdybychom se jemně dotkli hrnečku? Ucítili jeho povrch? Nebo drželi v rukou zmrzlou třešeň a uvědomili si její chlad? Já se těmito momenty krásně dostávám do přítomnosti, ono to jinak nejde - používat hmat v minulosti. A pojí se mi s tímto vnímáním i jeden zážitek. Šla jsem zrovna z báječného tréninku. Byla bouřka, strašně pršelo a já si to vykračovala se zmr...

Když jsme naposledy v zimě přespávali pod širákem , zařekla jsem se, že už NIKDY do toho nepůjdu znova. Uplynul přesně měsíc a jak jsem dopadla? Šla jsem přechod Malé Fatry. Koho by zajímala naše trasa (povinně juknout na to převýšení!), odkaz zde . V těch nejhorších momentech mě nad vodou držela už jen písnička Když nemůžeš, tak přidej víc . Dokonale vykresluje atmosféru našeho výletu - a teď hurá do toho! Jak to vlastně všechno bylo? Jelo nás sedm dobrodruhů. Mně se původně z racionálních důvodů vážně nechtělo - měla jsem před sebou ojedinělý volný víkend a moje vybavení na takovéto akce? Velký průšvih. Nicméně máme se překonávat, ne? Když jsme dojeli do Dier, všechno se zdálo být ideální. Příroda nádherná, terén pohodový a nálada bezchybná. Brzy to všem začalo klouzat a přítel dokonce nasazoval nesmeky. Já si vykračovala ve svých městských botičkách a ještě si říkala ,,A pak že je třeba nějaké vybavení! Mně to neklouže." A na to jsem sebou sekla tak kvalitně, že mám zadek celý ...

Znáte ten pocit, kdy se smějete a nevíte, jak přestat? Zažili jste někdy chvíle absolutního štěstí? Ten moment, kdy je vám všechno někde, ale uvnitř vás se rozlévá neuvěřitelné světlo a vy máte dojem, že puknete radostí? V naší moderní společnosti jsme zahrnuti hromadou povinností. Nastoupíme jako šestileté děti do školy a pak už se to veze. Já, jako studentka gymnázia, mám občas pocit, že celý můj život je protkán jen školou. Sotva se ze školy dostanu domů, je potřeba se učit a dělat úkoly. A často nemám čas ani na to, co mě skutečně baví. Na to, v čem bych se mohla rozvíjet, protože na to mám víc talentu než na fyziku a na to, co by mě třeba mohlo v budoucnu živit. A to je podle mě špatně. Do léta jsem si se svým postojem připadala úplně ztracená, když lidé kolem mě byli se vším v pohodě. Připadala jsem si divná, sama, jediná. Že snad ani neexistují lidé jako já. Pak jsem ale jela s Brontosaurem na Zastávku. Pro městskou holku, která sice od malička toužila po životě v přírodě, ovšem...

... tam je to nejkrásnější Rozhodli jsme se, že na Silvestra přespíme na Červené hoře. Původní plán byl na Vřesovce, ovšem i takové skoro jisté plány se mění. Vyrazili jsme v úterý z Červenohorského sedla. S sebou krosny a sáně. Cestou se nás lidé vyptávali, kde máme to dítě. A my se jen s úsměvem těšili, až se na Nový rok projedeme ty tři kiláčky dolů. (Schválně, kdo kdy na saních sjel takový kopec?). V chytré příručce jsem si přečetla, že na přespávání pod širákem na sněhu si mám vzít gumové medvídky. Prý to pomáhá v krizové situaci a společníci to ocení. Vzala jsem tedy dvě balení a lentilky k tomu. Výsledek? Jedla jsem to cestou domů ve vlaku. V noci mohlo být tak minus pět (?) a já s sebou tahala spacák s extrémem do mínus deseti. Definice extrému je taková, že průměrná žena v takovéto teplotě přežije noc bez ohrožení na životě. Já byla klidná, nebudu přece spát pod širákem. Když jsme se vyškrábali nahoru, změnila jsem názor a přítele přesvědčila, že když už jsme tady, tak přece n...

I když to dívky často nedávají najevo, myslím, že spousta z nich si je stejně nejistá a bojí se úplně stejně. Je děsivé šestnáct let s nikým nechodit a pak najednou všechno ,,zvládat". Existují kluci i holky hledající jen sex. Někteří si třeba najdou partnera jen z potřeby fyzického kontaktu. A někteří se do všeho pouštějí moc rychle například z pocitu nátlaku. Ať už okolí, partnera či domněnek, že je to třeba, aby si partnera udrželi. Každý potřebuje na vše jiné množství času a důležité je ve vztahu mluvit a respektovat se. Kdybych mohla udělat jednu věc, chtěla bych poprosit kluky, aby na vše tolik nespěchali a holky, aby dokázali říct NE. I když je to sakra těžký. Ukážu vám na to na svém příběhu. Byl to můj první kluk. Já neměla tušení, jak se líbá, jak se mám kluka dotýkat... Byla jsem hrozně nejistá. Bylo na něm vidět, že mě má rád a navíc mi skládal až šílené poklony. To pro mě bylo strašně nepřirozené. Z čeho jsem byla nadšená ještě míň bylo, že šel na vše moc rychle. A já ...