(Po)horalka

Znáte ten pocit, kdy se smějete a nevíte, jak přestat? Zažili jste někdy chvíle absolutního štěstí? Ten moment, kdy je vám všechno někde, ale uvnitř vás se rozlévá neuvěřitelné světlo a vy máte dojem, že puknete radostí? V naší moderní společnosti jsme zahrnuti hromadou povinností. Nastoupíme jako šestileté děti do školy a pak už se to veze. Já, jako studentka gymnázia, mám občas pocit, že celý můj život je protkán jen školou. Sotva se ze školy dostanu domů, je potřeba se učit a dělat úkoly. A často nemám čas ani na to, co mě skutečně baví. Na to, v čem bych se mohla rozvíjet, protože na to mám víc talentu než na fyziku a na to, co by mě třeba mohlo v budoucnu živit. A to je podle mě špatně. Do léta jsem si se svým postojem připadala úplně ztracená, když lidé kolem mě byli se vším v pohodě. Připadala jsem si divná, sama, jediná. Že snad ani neexistují lidé jako já. Pak jsem ale jela s Brontosaurem na Zastávku. Pro městskou holku, která sice od malička toužila po životě v přírodě, ovšem...

... tam je to nejkrásnější Rozhodli jsme se, že na Silvestra přespíme na Červené hoře. Původní plán byl na Vřesovce, ovšem i takové skoro jisté plány se mění. Vyrazili jsme v úterý z Červenohorského sedla. S sebou krosny a sáně. Cestou se nás lidé vyptávali, kde máme to dítě. A my se jen s úsměvem těšili, až se na Nový rok projedeme ty tři kiláčky dolů. (Schválně, kdo kdy na saních sjel takový kopec?). V chytré příručce jsem si přečetla, že na přespávání pod širákem na sněhu si mám vzít gumové medvídky. Prý to pomáhá v krizové situaci a společníci to ocení. Vzala jsem tedy dvě balení a lentilky k tomu. Výsledek? Jedla jsem to cestou domů ve vlaku. V noci mohlo být tak minus pět (?) a já s sebou tahala spacák s extrémem do mínus deseti. Definice extrému je taková, že průměrná žena v takovéto teplotě přežije noc bez ohrožení na životě. Já byla klidná, nebudu přece spát pod širákem. Když jsme se vyškrábali nahoru, změnila jsem názor a přítele přesvědčila, že když už jsme tady, tak přece n...