Samota, bouře, moře (co pro mě tato slova vlastně znamenají?)

Docela dlouho jsem přemýšlela, co na toto téma napsat, ale pak mě to ,,trklo". Vždyť tohle přece znám!

Připomíná mi to můj (snad už jen) dřívější duševní stav.

Dobře, moc dobře znám ten pocit, kdy je člověk sám. Tak strašně sám, že se nemá komu svěřit, s kým

poradit, koho poslechnout...

V hlavě se mi motalo tisíc myšlenek, které jsem nevěděla, kam zařadit. Milion otázek, na které jsem

nevěděla odpověď. Bojovala jsem sama se sebou, abych se dokázala alespoň pousmát. Nechtěla jsem se

vzdát, nechtěla jsem prohrát, ale už jsem nemohla.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem celé noci brečívala, a nikdo si toho nevšímal... Nikdo neslyšel mé tiché

volání o pomoc. Moji tichou prosbu. Byla jsem sama...

Odehrávala se ve mně taková tichá bouřka. Opravdu, od té doby, co jsem takhle brečela naposledy, žádná

nebyla, což je divné.

Neříkám, že bych kvůli tomu znova chtěla brečet, ale je fakt, že u bouřky ze mě šly všecky psychické

problémy dobře ven.

Také si moc dobře pamatuji na tu chvíli, co změnila můj život.

Byla jsem na bazéně. Mívala jsem to tam ráda, ale ne, že bych to nějak extra milovala. Vždy jsem byla radši

na hladině. To, že bych se měla potopit mě děsilo.

Až jednou, jsem si řekla, že to zkusím. CHCI to zkusit. A tak jsem se potopila. Ten pocit, co jsem cítila byl

nepopsatelný. Snad poprvé po hodně dlouhé době jsem se na chvíli uvolnila, a začala si uvědomovat, že

nejlepší je žít TEĎ a TADY. NESTARAT se o to, co přijde, co bude...

Od té doby jsem vodu milovala. Těšila a těším se na každou chvíli, kdy můžu být pod hladinou. Začala jsem

si přát vidět moře, koupat se v něm, cítit ho. Strašně jsem si to přála. A myslím, že když si něco člověk

opravdu hodně přeje, splní se mu to:).

Mudroočka

blog-slecny.blog.cz