Znáte ten pocit, kdy se smějete a nevíte, jak přestat? Zažili jste někdy chvíle absolutního štěstí? Ten moment, kdy je vám všechno někde, ale uvnitř vás se rozlévá neuvěřitelné světlo a vy máte dojem, že puknete radostí?
V naší moderní společnosti jsme zahrnuti hromadou povinností. Nastoupíme jako šestileté děti do školy a pak už se to veze. Já, jako studentka gymnázia, mám občas pocit, že celý můj život je protkán jen školou. Sotva se ze školy dostanu domů, je potřeba se učit a dělat úkoly. A často nemám čas ani na to, co mě skutečně baví. Na to, v čem bych se mohla rozvíjet, protože na to mám víc talentu než na fyziku a na to, co by mě třeba mohlo v budoucnu živit. A to je podle mě špatně.
Do léta jsem si se svým postojem připadala úplně ztracená, když lidé kolem mě byli se vším v pohodě. Připadala jsem si divná, sama, jediná. Že snad ani neexistují lidé jako já.
Pak jsem ale jela s Brontosaurem na Zastávku. Pro městskou holku, která sice od malička toužila po životě v přírodě, ovšem v praxi přírodu v podstatě nikdy neviděla, to byl strašný šok. Týden chození s krosnou, spaní v promočeném oblečení... Petrachtace, kdy jsme si hledali nocleh výměnou za práci u úplně cizích lidí.... Bylo to něco nepředstavitelného. Něco, co navždycky změnil můj pohled na svět. Něco, co nemohl nahradit diplom z francouzštiny, koncerty s filharmonií, nebo jedno malé nepatrné (ač pro mě důležité) vítězství v jezdecké soutěži. Bylo to něco, co mi otevřelo oči. Poznala jsem lidi, kteří mě neodsuzovali za můj optimistický pohled na svět. Naopak, oceňovali to a vzali mě takovou, jaká jsem.
Okolí dokáže chování člověka neuvěřitelně ovlivnit. Ve škole by po čtyřleté známosti polovina spolužáků řekla, že jsem hrozně nekomunikativní uzavřený šprt. Ve skutečnosti jsem velice upovídaná, neučím se, a hrozně ráda si povídám o tabuizovaných tématech. Když uvedu příklad, s jednou holkou z bronťárny, nyní jednou z mých nejlepších kamarádek, jsme se ani neznaly a hned první den si poměrně otevřeně popovídaly o menstruaci a všemožných vychytávkách v tomto oboru.
Objevila jsem neuvěřitelnou hodnotu v tom, dokázat se chovat jako dítě. Nedospět v tomto světě předčasně.
Mám seznam 160 nejbláznivějších snů, které si chci splnit. Když to někde řeknu, kouká se na mě, jestli jsem normální. Jsem. A je důležitý mít něco, co si chceme dokázat. Nebýt srabi. Žít.
S tou kamarádkou už tradičně vždycky děláme pořádek v maringotce. Pálíme bordel a tvrdíme, že pálíme dětství či jiné nepříjemné zážitky. Místo toho se však ulíváme, děsivě smějeme a děláme různé (taneční) kreace.
Být blázniví je důležité. Jít po lesní cestičce a skočit do hromady listí, jet v autobuse a snažit se udržet rovnováhu bez držení, utíkat s hrncem plným vařicího čaje do kopce, protože prostě proč ne.
Nebát se sednout si do trávy, abychom si neušpinili oblečení (Vždyť na tom nezáleží. Oblečení máme, aby nás zahřálo. Je krásné mít ho rádi, vážit si ho a starat se o něj, ale němělo by nás omezovat.), skočit v zimě do potoka... Je jedno, že s tím začnete sami, lidi to bude inspirovat. A přidají se.
Jaké šílenosti provádíte vy?
Komentáře
Okomentovat