Vesmír Tě miluje

Moc dobře si pamatuju jednu chvíli v mém životě. Seděla jsem s mamkou u stolu a naříkala na život. Mamka mi odvětila: ,,Co blbneš? Podívej na ten chleba. Vesmír Tě miluje!"

V chlebu byla díra ve tvaru srdce.

Od té doby srdce potkávám všude. A láska číhá ve všem.

Když jsem objevila svoje tajné místečko plné přírody uprostřed města...

Jen tak na procházce...

Při cestě z tréninku mezi listy akátu...

Nebo jen tak před sebou na štěrkové cestě.

Přijde mi, že se mnou vesmír komunikuje. A posílá znamení. Někdy zkomplikuje odjezd do Alp koronou, požárem a nemocnou kyčlí, někdy uklidní. Jako třeba když se věci neuvěřitelně komplikují, já hledám řešení situace a místo toho najdu čtyřlístek a od kamarádky dostanu k narozeninám kapsičku s nápisem ,,Vesmír to zařídí".

A vždycky všechno se vším souvisí. Kdyby mi na první bronťárně nechyběly vložky, asi se s jednou blízkou kamarádkou skamarádím o dost později. (Jo, a víte, proč jsem na tu bronťárnu jela? Abych našla lidi, ke kterým patřím.)

Naposledy jsem koukala, když mě strašně bolelo břicho. Začalo úplně znenadání. A na pravé straně. Přemýšlela jsem, co se děje a došlo mi, že zatímco dříve jsem měla více úrazů na levé straně, teď převažuje strana pravá. A tak jsem vymýšlela, co mi tak asi moje tělo chce říct a vyslala přání, aby až na ten důvod přijdu, přišlo nějaké znamení. 

A pak mě něco napadlo, říkala jsem si, že to je určitě ono a najednou mi břichem projela vzduchová vlna, všechna křeč se uvolnila a zničehonic mě vůbec nic nebolelo.

A k tomu ty sny! Taky se vám tolik plní? Za mě je stačí napsat a už je hned můžu odškrtnout.

Takovéhle situace mě vždycky přesvědčí, že strachovat se, je zbytečné. Protože vždycky všechno nějak dopadne. A k tomu, co chceme si cestu vždycky nějak najdeme.