Když jsme naposledy v zimě přespávali pod širákem, zařekla jsem se, že už NIKDY do toho nepůjdu znova. Uplynul přesně měsíc a jak jsem dopadla? Šla jsem přechod Malé Fatry.
Koho by zajímala naše trasa (povinně juknout na to převýšení!), odkaz zde.
V těch nejhorších momentech mě nad vodou držela už jen písnička Když nemůžeš, tak přidej víc. Dokonale vykresluje atmosféru našeho výletu - a teď hurá do toho! Jak to vlastně všechno bylo?
Jelo nás sedm dobrodruhů. Mně se původně z racionálních důvodů vážně nechtělo - měla jsem před sebou ojedinělý volný víkend a moje vybavení na takovéto akce? Velký průšvih. Nicméně máme se překonávat, ne?
Když jsme dojeli do Dier, všechno se zdálo být ideální. Příroda nádherná, terén pohodový a nálada bezchybná. Brzy to všem začalo klouzat a přítel dokonce nasazoval nesmeky. Já si vykračovala ve svých městských botičkách a ještě si říkala ,,A pak že je třeba nějaké vybavení! Mně to neklouže." A na to jsem sebou sekla tak kvalitně, že mám zadek celý fialový.
Někteří měli hole, někteří sněžnice, přítel nesmeky a někteří (já) neměli nic. Kdyby mi náš ,,organizátor" nepůjčil svoje hůlky, asi bych nedošla. A přitom ty sněžnice jsem si i půjčila! Jen se mi s nimi nechtělo tahat, tak zůstaly doma (rozumný kompromis, ne?).
Nicméně na první nouzové nocoviště jsme došli a stany také postavili (já říkala, že náš je nekvalitní, opět nikdo nevěřil a museli jsme to otestovat na vlastní kůži). A před spaním jsme si ještě jako správní trampové zazpívali.
Druhý den nás čekalo šílené stoupání (500 m na 1,4 km). Klouzalo to jako blázen, já nic neměla (na ulehčení stoupání), nejsem na takové věci zvyklá a ještě jsem měla krosnu na zádech. Člověk udělal krok nahoru a místo toho sjel o metr dolů. Ale tohle nebyla nejhorší část výletu. To až později (cca po 4 km se zbývajícími 12 do cíle) jsem to chtěla vzdát. Šli jsme to 12 hodin a na chatu pod Suchým jsme došli kolem desáté večer. Já úplně vyřízená jsem se zhroutila a nemohla ani jíst, ani spát (a že toho normálně sním!). Šli jsme třeba 100 m půl hodiny. Závěrečné klesání po šílené ledovce jsem se střídavě úmyslně i neúmyslně klouzala po zadku či slézala skálu. Parkrát mi to i tak ujelo, že jsem skončila pár centimetrů od srázu. Proti tomu foukání na Chlebu, kde jsem myslela, že uletím (10 m/s) bylo úplné nic!
Bohužel večer jestě začalo pršet a my, úplně vyřízení, stavějící náš stan bez tropicalu, jsme zjistili, že to už je výhodnější spát pod širákem než v něm. A tak jsme se nenápadně nastěhovali do předsíňky chaty pod Suchým a třepali se, aby nikdo nic nezjistil. Dopadlo to dobře a my si rozestlali v suchu na lavičce. Jaká to úleva, když jsem sundala ty promočené boty! Měla jsem v nich igelitky, abych aspoň drobně zamezila promočení, ale ani igelitka není úplně nepromokavá a mé nohy tak strávily 3 dny v absolutním mokru a zimě (fakt borci) --> dobré boty = základ. O teple se však moc hovořit nedá - třepala jsem se ve spacáku s extremem do minus 26.
Další den už jsme se ,,jen" dostali dolů na vlakové nádraží. Po totální ledovici. Přítel s nesmeky šel dolů, já se ho křečovitě držela a klouzala proti němu dolů. Jinak to nešlo.
Ponaučení pro příště - do hor bez vybavení je blbost. Sice má filozofie, že všechno se nějak zvládne, mě opět zachránila, avšak občas - jistota je jistota.
Ale přes to všechno, ten pocit je neuvěřitelný. Řekla bych, že jsem se dokonale překonala.
Zažili jste někdy něco takového? Chtěli byste?
A nezapomeňte - sny se plní!
Komentáře
Okomentovat