Mám OCD (obsedantně-kompulzivní poruchu). Už zase.
Asi se ani není čemu divit. V dnešní době, kdy se pořád někam spěchá, pořád se musí něco zvládat... zkrátka vše je plné toho ,,negativního" stresu.
Poprvé se to u mě objevilo před dvěma lety. Jako krásný vánoční dárek. Tenkrát jsem přestupovala na jinou základku a měla dost dohánění. K tomu jsem chtěla být ,,ta nějlepší" na příčnou flétnu. Měla jsem toho moc a nemohla jsem to unést.
Začala jsem mít strach, aby se flétně něco nestalo. Začala jsem dělat různé ,,rituály", kdy jsem ji kontrolovala.
Ten asi nejhorší okamžik byl, když jsem se v 11h večer konečně jakž takž hrabala do postele. Vysílená po domácích úkolech a přípravě do školy jsem ještě musela uklidit flétnu do skříně. Když jsem flétnu do skříně dala, musela jsem ji pořád vyndavat, dokud nebyl ten ,,správný" okamžik. Byla jsem naprosto vysílená. Skončilo to tím, že přišla mamka a flétnu do skříně hodila.
Pak jsem se s ní zoufale prala a navzájem jsme se doškrábaly.
Pak se to uklidnilo a vrátilo až na konci školního roku, kdy jsem ve škole absolutně nebyla schopna nic dělat. Pořád jsem jen dělala ochranné ,,rituály". Už jsem nemohla ani normálně psát. Musela jsem psát: jedno písmeno psacím, druhé tiskacím, pak dvě psacím, dvě tiskacím, atd. Hroutila jsem se, a tak mamka, že vyhledáme psychiatra.
Hledání se ,,trochu" prodloužilo, a když jsme konečně našly, řekli nám, že prvně musíme k psychologovi a pak až se objednat k nim. K psychologovi jsme se dostali až po 5 měsících. A tak nám řekli: ,,potřebuje psychiatra". Takže jsme čekaly ještě další 3 měsíce. Mezitím se vše strašně zhoršilo a já už nebyla schopna normálně fungovat.
U psychiatra to nebylo tak špatné. Celkem dobře jsem se vypovídala a vybrečela.
Paní psychiatrička tedy, že mi předepíše prášky. Na tom jsme se ale sekly. Já prášky nechtěla, měla jsem z nich strach. ,,Co když to pak nebudu já? Co když mě to změní..." Nikdo mi nevysvětlil, co se se mnou stane, co bude... Řekli mi, že na psychiatrii se chodí kvůli práškům.
Prášky jsme nevzaly a našly jsme jednoho psychologa. Ve třídě se mi kvůli všemu smáli, a tak jsem k tomu psychologovi chodila ráda (mohla jsem se ulít ze školy). Bylo fajn si s někým popovídat, a dokonce se to i zlepšilo, ale... ne nadlouho.
Teď je to asi deset měsíců od posledního setkání. Zase jsem změnila školu (gymnázium), zase toho mám hodně, a zase se to vrací...
Mám strach. Nejen o předměty ,,rituálů". Taky o to, co bude dál. Zhoršuje se to, a jediný plus je, že si to uvědomuju. Problém je v tom, že s tím nedokážu nic udělat. Je to ve mně tak zakořeněné, že to nejde ven.
Strašně se bojím, co bude dál. Bojím se, že přijdu o lidi, kteří pro mě mnoho znamenají. Že mě opustí kamarádka, že...
Já nevím co a jak.
Jediné co vím je, že chci žít, ale to je všechno...
zprostředkovatel obrázku: bing
Komentáře
Okomentovat