Síla jemnosti

Za ty tři roky, co jezdím na koni, vlastně neustále přemýšlím, jak to udělat, aby kůň jel, kam chci já.

Kdo už jste někdy na koni seděl, jistě víte, že kůň má svou hlavu. A pokud je to školní kůň, na kterém se učí jezdit velké množství lidí, už zná všechny triky, jak vás, přes veškerou vaši snahu mu odporovat, dostat tam, kam chce on - třeba zrovna na trávu.

A tak jsem objevila knížku Cesta k jemnosti od Marka Rashida. Už po první stránce jsem z toho byla na větvi. Zapadlo to do sebe se vším, co mi kdy říkala trenérka.

Jemnost je dle autora něco, co musí vycházet zevnitř člověka. Z jeho přístupu. Musíte na všechno jít laskavě.

Co kdybychom se jemně dotkli hrnečku? Ucítili jeho povrch? Nebo drželi v rukou zmrzlou třešeň a uvědomili si její chlad? Já se těmito momenty krásně dostávám do přítomnosti, ono to jinak nejde - používat hmat v minulosti.

A pojí se mi s tímto vnímáním i jeden zážitek.

Šla jsem zrovna z báječného tréninku. Byla bouřka, strašně pršelo a já si to vykračovala se zmrzlinou a bosa v blátě. Vnímala jsem, jak voda teče proti mně, jak je bláto měkké a příjemné, a usmívala se.

A tu mi zastavil chlápek ve starým mercedesu a se sombrerem na hlavě, že mě sveze. Já mu ukázala na své zabahněné nohy, ale jemu to zjevně vůbec nevadilo. A tak jsem mu žuchla do kožené sedačky a své zablácené nožky položila na perský koberec - ach, jak byl na dotek příjemný!

Když jsem v knížce četla dál, toužila jsem zažít taky ten pocit, že kůň poslouchá na myšlenku.

A tak jsem jednou šla na trénink s tím, že si ho vlastně chci jen užít. A být co nejjemnější. Podle knížky a podle toho, co mi řekla trenérka.

Celá hodina byla naprosto neuvěřitelná, dostávaly jsme koně do rovnováhy, dělaly dovnitř záď a klusaly na dlouhé otěži - a kůň měl hlavu přilepenou dole. Protože chtěl a protože mohl. I s kratší otěží šel na přilnutí s hlavou dole - a nemusel jezdit s vyvazováky. A o nějaký trénink později kůň začal i přešlapovat zadníma nohama. Je to něco neuvěřitelného, když najednou slýcháte ,,ano, to je ono, holky!". A pod sebou cítíte, že kůň jezdí mnohem lépe.

Druhý den jsem jezdila koně, který mě vždy odvážel, nebo shodil. A i na něj jemnost fungovala. Stačilo jen odbourat přesvědčení, že na něj se musí silou. Během tréninku šel jemně a relativně uvolněně, ohýbal se a chodil ochotně na kruhu. I cval na volnosti šel. A i on šel na přilnutí.

Jemnost je něco, co vyzařují ti lidé, u kterých se koně cítí v bezpečí. Už jste to někdy viděli? Že se u někoho kůň absolutně zklidní, ať se děje cokoli? 

Představme si dvě situace - když kůň odmítne otevřít hubu, aby mohl být naužděn:

1) bez jemnosti

jezdec dá koni bičíkem, ten uskočí, nenápadně se klepe a při každém dalším kontaktu se jezdce bojí

2) s jemností

jezdec na koně konejšivě mluví, pohladí ho a zkusí mu dát udidlo znovu a jemněji

(je třeba rozeznat, dokdy se kůň bojí a kdy už s jezdcem ,,manipuluje" a vymýšlí blbosti. A dle toho pak hledat řešení situace)

Když pak jdete ke koni, který je zvyklý dostávat bičem, vidíte v jeho očích strach a frustraci, když ví, že něco neudělal správně. A pak vedle něho stojíte, hladíte ho a cítíte, jak se klepe.

A právě proto je jemnost tak důležitá. Ve všem, co děláme.